Vzpomínky na Podyjí - 30 let od založení národního parku

V záplavě současných "pandemických" a víceméně pesimistických zpráv poněkud zapadla jedna z těch pěkných a zajímavých: připomínáme si 30 let od vzniku a založení Národního parku Podyjí (20.3.1991). Jedná se o nám nejbližší přírodní rezervaci s nejvyšším statusem a stupněm ochrany.

Pokud bych mohl krátce zavzpomínat na naše "setkávání se" s krásným Podyjím...:

V dobách socialismu si našinec uvědomoval spíše blízkost maximálně tak Vranovské přehrady a přilehlého Vranova – a i tyto lokality byly obestřeny pláštíkem opatrnosti a vojenského tajemství. Hned za humny Vranova se totiž nacházelo nepřístupné hraniční pásmo a železná opona – doslova. Pamatuji se, že někdy na počátku 80. let jsme s rodiči vyrazili na výlet na vranovský zámek. Po prohlídce se táta špatně zorientoval a s naší starou oktávkou zamířil na zcela opačnou stranu: po dobité silnici jsme vyjeli za kopec směrem na Šafov a sotva jsme si omyl stačili uvědomit, silnici u odbočky na Podmyče zčistajasna lemoval vysoký plot z ostnatých drátů s čistě uhlazeným pruhem podél. Hlídky pohraničníků z blízké věže, i ti na zemi na nás už zaměřovali dalekohledy. Rychle jsme to otočili a ujížděli zpět. Jak to vypadá za plotem, resp. dále za hranicí jsme měli možnost vidět tak nanejvýš z vysílání rakouské televize...

Že mezi Vranovem a Znojmem existuje jakési divoké říční údolí, snad podobné třeba Oslavce, mohl člověk jen tušit. Jedno měl ale naprosto jisté – že se tam nejspíše nikdy v životě nepodívá. Tehdejší oficiální turistická mapa 1:100.000 Třebíčsko/Znojemsko byla dole u Vranova takticky oříznuta, byl přiložen jen malinký výřez u  Znojma, kde vedl jen krátký úsek okružní žluté značky k Sealsfiedově kameni. A dál nic – žádné Podyjí jakoby neexistovalo, snad jen pro zasvěcené a formálně v roce 1978 založené CHKO. Ovšem to leželo v naprosté většině rozlohy v zakázaném hraničním pásmu. Mělo to ale jednu výhodu: nedotčená příroda se tam nerušeně vyvíjela úplně po svém.

Po pádu režimu v listopadu 89 nabraly události nečekaný spád. V roce 1990, půl roku po stržení oné železné opony nastala jedinečná šance! "Kam pojedeme na vandr? – No přece na PODYJÍ!" A tak jsme začátkem července 1990 s malou partou kamarádů (víceméně ze Čtyřky) vyrazili vlakem na Znojmo. Absolutně jsme netušili, jak to tam u hranic vypadá, kudy se vydat. Jediná tehdejší mapa, kde byly průběh toku Dyje a okolní obce alespoň trochu naznačeny, byla silniční automapa v měřítku 1:200.000! A jediná pamětihodnost tam vyznačená – jakási zřícenina Nový Hrádek. Vystoupili jsme v Citonicích a došli pěšky do Mašovic, kde jsme se setkali se stařičkým farářem, který nás provedl tamním kostelem. A odtud do Podmolí, kde jsme se pod vsí vydali do úplné divočiny. Dole v údolí Žlebského potoka jsme narazili na strženou železnou oponu, zbyly pouze sloupy, zbytky ostnáče v křoví, panelka a věž–špačkárna na návrší. A taky na vojenskou hlídku se samopaly: "Jo, Novej Hrádek je tímhle směrem rovnou za nosem." Kupodivu tam tím divokým lesem vedla cesta. Kromě těch tří vojáků nikde ani živáčka. Připadali jsme si jako na neprobádaném území Divokého Západu. A my jsme ke hradu došli! Vstupní portál již ale byl opatřen a uzamčen masivní železnou bránou. Tak jsme se pustili ze svahu přímo dolů k řece, která šuměla kdesi hluboko. Dvoumetrovými kopřivami jsme se probojovali k rozvalinám Faltýskova mlýna. Všude ponuré přítmí pod vegetací, ruiny kdysi rozlehlých staveb, opuštěný náhon s hlubokou vodou... Jakoby včera skončila válka. Prodrali jsme se až ke splavu, kde se nabídl konečně pohled na širokou divokou řeku sevřenou hlubokým kaňonem. A na druhé straně... sečená louka se starými chatami, Rakušáci si hověli na křesílkách a nahazovali udičky do vody. Jako na té naší Oslavce. Zamávali jsme si a my se začali škrábat nahoru do neskutečného svahu a vylezli zhruba v místě nynější odpočívky a rozcestníku Příčky. V noci nejenže začalo pršet, ale i přes úzkostlivé maskování nás stejně "vybrali" pohraničníci se psem: "Ráno odtud raději hned padejte, nám jste celkem volní, ale mohli byste mít problém s ochranářema..." – tak vida, už tehdy měla tehdejší CHKO jakýsi omezený režim. Ráno stále lilo a my jsme totálně zmáchaní našli spásu u Polanských na chalupě v Podmolí.

O rok později už byl vyhlášen národní park s přísným režimem pohybu, ale začaly vznikat první turisticky značené trasy, a celá oblast se dostala do map. Návštěvnost se zvedala (naštěstí) jen poznenáhlu – do vybydleného pohraničí na periférii Moravy to jaksi nikoho moc netáhlo.

Nezapomenu ani na jedinečnou předjarní výpravu, kterou jsme podnikli s kamarádem Jarmilem o dlouhých 15 let později v roce 2005: za krásné prosluněné, ale mrazivé soboty 2. dubna jsme prošli durch téměř celé Podyjí po páteřní červené značce – od Citonic přes Podmolí, Lukov, Čížov, Vranovskou bránu až do Šumné na vlak, kde jsme už sotva pletli nohama. Fantastických 30 kilometrů v divočině! I na ten Nový Hrádek jsme se tehdy konečně dostali: za desetikorunu jsme byli na prohlídce sami jen s průvodkyní. Poprvé životě výhled na "tři řeky" z nejvyššího ochozu hradní věže! Vzdali jsme úctu i hrdinům – znojemským skautům, kteří padli nebo zahynuli v průběhu II. světové války: hned za branou je na skále umístěna pamětní deska s jejich jmény. Je až neuvěřitelné, že se ji sem podařilo umístit jejich kamarádům v roce 1968 a vydržela zde po celou dobu uzavřeného hraničního pásma. A co nás ohromilo o pár kilometrů dále? Pašerácká stezka! Podle mě nejkrásnější trasa v Podyjí. A o dalších pár let později: nezapomenutelné komentované výpravy s kamarádem-skautem Tomášem, průvodcem NP, který nás v rámci historicko-vlastivědných vycházek zavedl i mimo značené trasy.

Zkrátka za těch 30 let jsme byli v Podyjí nesčetněkrát. Troufnu si tvrdit, že od Znojma po Vranov máme projité všechny značené trasy, i na rakouské straně, a díky Tomášovi i spoustu těch neznačených. Zážitků a vědomostí o tomto čarokrásném koutu naší vlasti nepočítaně. V posledních deseti letech nebylo jaro či podzim, kdy bychom se do Podyjí nevypravili alespoň na krátkou vycházku.

Bohužel vše není jen zalité sluncem: poslední desetiletí zvláště se mi vkrádá pocit, že i na Podyjí směřuje trvalý tlak neúměrného zvyšování návštěvnosti a neblahého dopadu těch kvant „také-turistů“, kteří považují přírodu jen za další komerční lunapark. Před třiceti lety jsme nepotkali živé duše, dnes zažijete na silničce do Hardegu davy jako na Prvního máje, auta až u návštěvnického centra v Čížově (byť je na začátku vsi prostorné parkoviště a dále zákaz vjezdu), a co mě naprosto šokovalo, i na Pašerácké stezce musíte vyhýbat lidem s koly a kočárky, kteří zde absolutně nemají co pohledávat. Dotlačí svoje miláčky do nejužšího místa ve skalách a jsou hrozně překvapeni, že dál to půjde s bicyklem na zádech snad jen s nasazením života. Přitom u Ledových slují a na Keplech výstražné tabule jako vrata. Co na to říci… ? Naprostá absence pokory, úcty k přírodě a především slušného vychování. Snad se nedočkáme toho, že se Podyjí zařadí k oněm zprofanovaným lokalitám například Šumavy, Krkonoš či Adršpachu, kde sprostí ignoranti a konzumenti začali nad přírodou vítězit.

Přejme tedy Podyjí do dalších let, aby pokud možno zůstalo onou oázou klidu a krásné přírody, kde je člověk jen uctivým hostem a pozorovatelem. Jsem přesvědčen, že pokud budou mít národní park na starosti rozumní a zkušení lidé, a nebude se do toho zatahovat politika s byznysem, pořád zde na pomezí Moravy a Rakouska budeme nacházet krásný kout přírody a krajiny kam se budeme rádi vracet.

(IK)

Zajímavý článek k výročí například zde:

Už třicet let: místo pohraničníků křižují Národní park Podyjí turisté, podívejte - Třebíčský deník (denik.cz)