Vzpomínka na Otíka Veselého – rozhovor v roce 2011

Při přípravě almanachu Čtyřky vznikl i velmi zajímavý a bezprostřední rozhovor s Otíkem Veselým. Na vánočním setkání na Vyhlídce jsem přislíbil, že na počest zesnulého Oty tento rozhovor převezmu na web.

Možná toho chlapíka znáte... Občas ho potkáte v naší rodné čtvrti v Domcích, jak jde rozvážným krokem po Znojemské ulici do známého „rožáku“ na okraji Březinky, anebo si vykračuje opačným směrem k oblíbené hospůdce „Na Slavické“. Zdálky by se mohlo zdát, že se v našich ulicích nějakým zázrakem objevil samotný Robin, ale jakmile přijde ten obrýlený chlapík blíž, už ho poznáváte — je to Otík Veselý, Robinův mladší syn. Letmo se pozdravíte a každý kráčí svou cestou dál... Jako by se v Domcích vynořil hlavní hrdina z Robinova nedokončeného příběhu o Bílé kotvě...

Ovšem Oťas není pořád jen tak zasmušilý a zamyšlený, jak by si nezasvěcený mohl z prvního dojmu myslet. I díky němu jsme získali velice cenné a nenahraditelné dokumenty do tohoto almanachu. Není to tak dávno, kdy se Ota potkal s Kodlem kdesi v Domcích. Lišácky zamrkal za brejličkama, chytl Kodla za rukáv a tajuplně mu sdělil:

„Něco jsem doma udělal pro otcovu památku! Kluci, to budete mrkat! Stavte se!“

A tak jsme si po čase domluvili u Otíka doma malou audienci. Jakmile se otevřou dveře do prostorného průchodu na Znojemské 11, jako by na vás dýchla atmosféra tohoto domu před dvaceti či třiceti lety: pár kusů starého odloženého nábytku, jehož poloha se snad ani nezměnila, a nízký betonový schůdek do domovních dveří, na němž jsme sedávali. Robin stál nad námi a my jsme se učili otázky a témata na všelijaké polní hry a závody. Když nám vyschlo v krku, objevila se z blízké kuchyně paní Veselá a donesla nám plný tác se sklenicemi lahodné citronády...

Jako před lety tak i nyní jednoho prosincového dne jsme v doprovodu Otíka vkročili do Robinova domu a rázem se přenesli v čase do svých klukovských let. Ota nás beze slova nasměroval do prostorného obýváku s mnoha okny a v rohu u známého Robinova krbu...: Robinův starý psací stůl s původní dřevěnou židlí a prvorepublikovým malým psacím strojem, který tak důvěrně známe z táborů. Pod sklem na čestném místě Robinovy skautské dokumenty: jmenování instruktorem Lesních škol, jmenování členem Svojsíkova oddílu, řád Stříbrného vlka, doklad o vůdcovské zkoušce... Na dřevem obložené stěně na čestném místě velká fotografie „Robin se svačinou“, kterou mu v roce 2002 na výroční schůzce v Sokolí věnovali kluci okolo Mirka Petrů „Barčuse“. Zkrátka pěkný a unikátní koutek tradic a vzpomínek na Robina přímo u jeho oblíbeného krbu v obývacím pokoji!

Několik nezbytných fotek a vstřícné zapůjčení Robinových dokumentů na oskenování, a přesouváme se s Otou do příjemně vyhřáté kuchyně, kde též srdečně zdravíme paní Veselou. Kodl vytahuje lahvinku beaujolais, Ota rozlévá do skleniček a společně začínáme vzpomínat na Robina a vyzvídat od Oty otázky, na něž dosud nemáme do almanachu odpověď.

* * *

Oto, ty si určitě budeš pamatovat znovuobnovení Junáka v '68. roce... Z té doby se nám podařilo získat od Petra Chmela jenom kroniku z prvního tábora v Lančovské zátoce na Vranovské přehradě...

To byl první otcův tábor snad po dvaceti letech; ohromně vstříc mu tehdy vyšli třebíčští esperantisté, kteří měli v Lančovské zátoce pěknou základnu. Byl jsem ještě celkem malý kluk, zatímco kluci jako Petr Chmelů, brácha Zdeněk nebo Miloš Kokeš byli proti mně „staří pardáli“. Všechno bylo tehdá strašně hektický: otec se velmi aktivně zapojil do obnovy Junáka, obnovil činnost Čtyřky a najednou přišly prázdniny a hned první tábor... Napoprvé byl tábor takový komorní, bylo nás tam jen sedm nebo osm.

Dost dotazů taky vždycky bylo na to, kdy se poprvé tábořilo v Českém ráji – pokud vím, Robin vždycky říkal, že od roku 1970, je to tak?

Ano, je to přesně tak. V roce 1970 jsme poprvé jeli do Českého ráje pod Velkou hůrku – a paradoxně na dlouhou dobu naposledy jako junácký oddíl. Tímto rokem byla položena tradice táboření na těchto místech. Oproti roku '68 byl tohle jeden z největších táborů, řadových účastníků tam bylo určitě čtyřicet, a to nepočítám vedoucí! Dvě řady stanů byly až úplně dolů na té loučce. Tábořiště bylo vybrané opravdu perfektně a navíc v kraji, který je v naší republice jedinečný.

To je fakt – my jsme snad byli v následujících dvaceti letech jediný třebíčský oddíl, který vyrážel tábořit takhle daleko od Třebíče na jedno oblíbené místo, že? Ale stejně: Robin nám vlastně nikdy ani pořádně neřekl, jak na tohle krásné místo vlastně přišel? Jak to tam vůbec dokázal zajistit?

Tak tohle úplně přesně taky nevím. Ale faktem je, že otec vždycky – nevím proč – kromě Třebíčska srdcem tíhl k východním Čechám: Český ráj, Orlické hory... to bylo jeho. Ale všechno ukazuje na to, že na naše tábořiště přišel v době svého pracovního působení v Pardubicích... – to vám nikdy nevykládal?

Ne, povídej!

Koncem šedesátých let projektoval jedno zdymadlo na Labi, bylo to tehdy ojedinělé vodní dílo tohoto typu v republice. Abych přiblížil, kde to je... víš, kde je v Pardubicích most přes řeku? Je to hned za zimákem a hotelem Labe...

Jo, to vím, tam je taky věž Telecomu...

No, tak hned před tím mostem odbočíš doprava a kousek proti proudu je to otcovo zdymadlo. Až někdy budete v Pardubicích, tak se tam běžte podívat, abyste viděli, co taky tata stavěl. Takže když se tam pár let pracovně pohyboval, získal jako vždycky spoustu známostí a kontaktů. A tehdy (a asi i dneska) všechny východočeský ‚šajby‘ měly chalupy v Českém ráji – a někdo z těch pantátů doporučil tatovi to pěkné místo k táboření. A pak – jak bylo jeho zvykem – najednou přišel do oddílu a řekl: „Jedeme tábořit do Českého ráje.“

Tak to vlastně bylo obrovské štěstí! A vidíš, Robin tam pak zajížděl se Čtyřkou více než dvacet let. Naposledy tam byl v roce 1996, kdy mu bylo sedmdesát – ale to byl už snad nejmenší tábor, protože Čtyřka se vlastně už rozdělila na více oddílů. A aby to bylo přesné, tento poslední tábor se konal nikoliv na louce pod Velkou hůrkou – tam už byly tehdy polomy a místo ztratilo na atraktivitě – ale na Pluchově loučce v lese mezi střediskem Liazu a lomem.

Abych se v téhle souvislosti vrátil ještě k početnímu obsazení: tak v tom roce 1970 – jak už jsem říkal – tam byla opravdu velká členská základna. Činnost Junáka vlastně vrcholila a zažívala největší boom mezi mládeží, ale ve vzduchu už visel opět strašák ukončení činnosti organizace. Ten přišel hned vzápětí, na podzim 1970. Ještě nějaký čas pokračovala Čtyřka ve stejném složení, ale pak odešel Harry s částí členstva. Tatovi se činnost a taky tábořiště podařilo udržet, ale samozřejmě v několika následujících letech byly naše schůzky a tábory mnohem komornější. Všechno šlo ale poznenáhlu „nahoru“ a účast na táborech zase sílila. Hlavně koncem 70. let a pak i v následujícím desetiletí, kdy jste do Českého ráje jezdili vy. Pamatuju se, když jsem za vámi přijížděl „na bourání“, už vás tam bylo zase zhruba tolik, co nás ve vzpomínaném roce 1970.

To je fakt – když jsme počítali na nákresech Biziho a Boha počet stanů, tak třeba v roce 1982 to bylo 16 stanů, to je 32 řadových členů; a v roce 1989 19 stanů, čili 38 členů. Plus samozřejmě instruktoři s Robinem. Tenhle trend byl myslím v osmdesátých letech stabilní. Ale já zase nezapomenu, jak jsem za Robinem přijel „na bourání“ v roce 1990, tedy v prvním roce obnovy Junáka – to mi připadalo, že těch stanů tam je ještě jednou tolik! Určitě byly postavené až k té dolní mezce v půli louky. To mohlo být klidně i padesát členů.

Tam jak stávala ta spodní brána? A to víte, jak jsme tohle monstrum sestavovali?...

No to bylo opravdu monstrum! Vždycky jsem si říkal, kdo tu bránu vlastně konstruoval?!

Dolní bránu jsme sestavili někdy v první půlce sedmdesátých let. Od té doby byla taková recesistická tradice, že tábor byl považován za úplný a zahájený, když se vztyčila tahle monstrózní dolní brána. Určitě si taky pamatujete, že se stavěla až jako poslední táborová stavba, že?

No samozřejmě! Hlavně ty dvě díry, co se pro ni musely kopat – to byly příkopy!

No právě! A představte si, že jeden rok bylo tak příšerné počasí, že v těch deštích a v tom jílu se základy pro bránu podařilo vykopat a vztyčit až dva dny před koncem tábora! Nebo zkrátka na to nebyl čas. A hned druhý den se začalo bourat. Ale tábor byl tím pádem považován za zahájený, protože se bránu přece jen podařilo vztyčit – jinak by to bylo děsné faux pas. A ukončení tábora mělo zase takovýto rituál: všechno už bylo zbourané a odnesené, zůstala jen tahle dolní brána a stožár. Takže tábor oficiálně končil spuštěním oddílové vlajky a položením dolní brány a spuštěním státní vlaky a položením stožáru. Jakmile se položil a odnesl k Sandholzům stožár, všichni věděli, že tábor definitivně skončil.

Jak jsi vzpomínal na ten všudypřítomný jíl – to bylo opravdu unikum a tábořiště pod Velkou hůrkou jím bylo pověstné. Stačilo, aby den pršelo, a už se všichni cestou ke stanům klouzali. To potom Robin – když potřeboval někoho nezbednýho zaměstnat – z kuchyně vyvolával: „Kodl, vem si kárku a hybaj na hrabanku!“ Takže se vozila z lesa kvanta hrabanky a sypala se na ta kritická uklouzaná místa. Anebo ty rošty před stany! To byl taky Robinův geniální nápad a dost nás s tím dusil, když jsme místo bytelného roštu stloukli před stan nějaký chatrný šmejd.

Když se ještě vrátím k táborům – tak třeba mně se velice líbily ty výpravy, co Robin dokázal v Českém ráji naplánovat. A že těch všemožných tras a cílů bylo přehršel! Kolikrát jsme třeba nějakou atraktivní výpravu opakovali až po letech – když třeba vzpomenu na Kozákov nebo Trosky. Především tady na ty výjimečné a atraktivní trasy si Robin nenechal ujít příležitost, aby šel taky.

No, on tata samozřejmě nemohl jít na všechny výpravy, co na táboře byly, vždyť se chodilo obden! Když jsem pak později jezdil jako instruktor, především nám kladl na srdce: „Pořádně je utahejte a nevracejte se dřív jak večer!“ Vem si to, že on už byl potom dost v letech a potřeboval svůj klid. Takže když všichni vypadli na celodenní výpravu, on si aspoň psychicky odpočinul – udělal si pořádek v kuchyni, vyřídil veškeré papírování a měl klid až do večera.

To máš stejné jako s vánoční schůzkou – on vstával na Štědrý den už o pěti ráno, aby vám sečetl všechno bodování a vypsal diplomy... Ale někdo doma musel zamordovat a naporcovat kapra, nastrojit stromeček a dělat veškeré ty rodinné záležitosti – a to teda zbylo na mně, takže jsem do Libušáku ani nemohl chodit.

Ještě k té jeho přezdívce: z archivních materiálů, které se dochovaly – tedy především z poválečných Kurýrů – jsme vyčetli, že se mu po válce skutečně přezdívalo Kuře. Ale pořád nám není jasné, kdy se začala používat přezdívka Robin. V té kronice z '68 roku jste ho ještě takto neoslovovali...

Přezdívku „Robin“ začal tata používat skutečně až asi kolem roku 1970. Určitě to nebylo podle nějakého Robina Hooda, on vlastně ani takovéto vybájené legendy vůbec nečetl. Když už jsme u toho, jeho nejoblíbenější knihy byly především od Batličky a Elstnera. Tedy především takové, kde  spisovatel podává svoje skutečné a prožité příběhy. Tím pádem ho ani moc „nebral“ Foglar – foglarovky vždy považoval za takové vymyšlené a idealizované.

Ale jaký byl počátek používání přezdívky a oslovení „Robine“? To si určitě vymyslel on sám, chtěl, aby ho kluci oslovovali nějak bezprostředně – zkrátka jednou přišel na schůzku a jen tak mimo řečí na úvod řekl: „Říkejte mi Robine!“ – a tím se vlastně začala používat jeho novodobá přezdívka.

* * *

Hodinka u Oty uplynula u příjemného a zajímavého povídání jako voda. Víno bylo dopito a Ota očekával další návštěvu. Poděkovali jsme tedy za další zajímavé zážitky a vzpomínky na Robina, které významnou měrou zaplní další místo v mozaice našeho almanachu.

Díky, Oto!

(s Otou poseděli a povyprávěli Ivoš a Karel v prosinci 2011)