Památce br. Pavla Sittauera...

Letošní chladné Velikonoce bohužel přinesly i mrazivou zprávu: ve věku 84 let zemřel br. Pavel Sittauer, pedagog, dlouholetý člen střediska Srdíčko, vůdce oldskautského oddílu a především nestor a předseda esperantské ligy v Třebíči. Krom jiného i blízký kamarád a přítel našeho vedoucího Ing. Otakara Veselého – Robina.

Před časem věnoval br. Sittauer do našeho almanachu velmi osobní vzpomínku na Robina, která vypovídá o tom, jaký vliv na sebe měli v těžkých válečných a poválečných dobách:

Bylo mi deset let, když jsem se vrátil do Třebíče. Můj otec učil jazyky na Baťově pokusné škole ve Zlíně. Byl český Němec, ale učil na české škole a po večerech mladé ženy a mladé muže, které Baťa posílal do zahraničí...

Za války jsme se vrátili na "Nerudovku" k babičce a tetě v Třebíči. S tetou jsem šel navštívit její velkou kamarádku paní Veselou. Obě se bavily o ženských věcech. Mě se ujal Ota. Byl už dospělák a snížil se k desetiletému klukovi. To mě imponovalo. Uvedl mě do  svého království, do svého pokoje. Byl jsem šokován. Nejen skautskými motivy, kterým jsem tehdy ještě nerozuměl . Vůbec jsem nevěděl, co to skauting je. Pod sklem na psacím stole jsem četl heslo: "Cti otce svého i matku svou". Záhy  jsem ale poznal Otovo chování k mamce. Dělal, co jí na očích viděl. Doslova. To vše mi strašně imponovalo. Za Otou jsem chodil už bez doprovodu. Pomalu jsem vnikal do tajů skautingu.

Válka skončila. Na hřišti Horácké Slavie se formovaly skautské oddíly. Na Otovo doporučení jsem s Božíkem Konečným šli v Vlčatům. Vstoupili jsme do 7. smečky. Vedoucím byl Vláďa Malásek z ulice, jeho zástupcem Pepík Bublan, tehdy zvaný Bubin. A šla léta. Ota z Třebíče na čas zmizel. Studoval vysokou, později jako syn podnikatele musel k tzv. černým baronům.

Někdy v sedmdesátých letech se vrátil do Třebíče. Utvořila se kolem něho parta kluků. Vznikl tak tehdy pionýrský oddíl se skautskou výchovou. O skautingu se však tehdy nedalo mluvit. Já jsem se tehdy věnoval esperantské mládeži. Když nám v 50. roce zrušili skauting, převedl jsem skoro 200 skautů a skautek spolu s Jarisem Habešem a Olgou Hrubešovou do esperanta. Po vojně se k nám přidal i Bubin. A tak jsme v 52. roce zahájili organizování esperantských táborů.

O spolupráci s Otou by se dal napsat román. O tom jak tábořil se svým oddílem u nás v Letním esperantském táboře na Lančově, o tom, jak jsem s ním jezdil na náčelnictvo 3. kmene, tedy oldskautů. S malou čajovou svíčkou se občas zastavím u jeho hrobu a vzpomínám a v duchu mu děkuji za to, že jsem skautem dodnes a jeho přičiněním!

Dá se tedy říci, že Robin jej přímo ovlivnil životním směrováním a oddaností skautingu, kterému br. Sittauer zůstal věrný po celý život. Stejně jako Robin, i on neměl lehkou úlohu při organizaci skautských resp. esperantských podniků v dobách "vlády jedné strany". Pavel Sittauer, m.j. syn německého antifašisty ponejprv šikanovaného nacisty, posléze komunisty, v rozhovorech i vyprávěních často vzpomínal, jak v padesátých letech přenesl tehdy zakázané skautské hnutí pod ochranná křídla esperanta. Pod hlavičkou pokrokové spolupráce mezi národy prostřednictvím specifického jazyka bylo možno uchovat skautské myšlenky, ideály a postoje. Svůj první tábor (s přízviskem "jazykový") pořádal br. Sittauer již ve svých 18 let, a sice v roce 1952 na Vranovské přehradě u Chvalatic. Byla to zvláštní doba, a snad jen díky pochopení a známostem s příznivě nakloněnými lidmi na patřičných místech, dokázal br. Sittauer přenést svoje ideály a celoživotní dílo přes více jak šest desetiletí. Tak například po nuceném opuštění tábořiště u Chvalatic získal na doporučení známého, který pracoval na kulturním odboru ONV, nové místo pro základnu na protilehlé straně Vranovské přehrady, u Lančova. Je až skoro neuvěřitelné, že s esperantskou základnou vedenou ve skautském duchu mu pomohl jeho třebíčský kamarád a pozdější krajský funkcionář KSČ, dosud Třebíčanům velmi známý Vl. Herman – ten dokázal zajistit několik významných finančních dotací na stavbu táborového vybavení a chat v Lančovské zátoce, na br. Sittauerovi pak bylo veškeré organizační zajištění výstavby a pořádání jazykových táborů. A ty se konají na tomto místě od roku 1958 dodnes… Je příznačné, jak příslušníci válečné generace, Robin i jeho přítel Pavel, dokázali v těžkých dobách improvizovat, využít i sebemenší správné místo či příležitost anebo "zatlačit" i u toho mála nakloněných lidí – kteří z titulů svých funkcí dokázali když ne přímo pomoci nebo dobře nasměrovat, tak alespoň přivřít oči – ne pro blaho svoje, ale ku prospěchu široké skupiny nadšených kluků i dívek.

V letošním "osmičkovém" roce je, krom jiných výročí, hojně připomínáno i kulatých 50 let od druhého obnovení skautingu v Československu v roce 1968. Sluší se připomenout, že právě v létě roku 1968 obnovil i Robin naši Čtyřku a prvním významným podnikem, který pro oddíl uspořádal, byl letní tábor – hádejte kde? Ne, nebylo to ještě v Českém ráji, ale samozřejmě, kde jinde než v Lančovské zátoce, kde svému příteli Robinovi br. Sittauer narychlo poskytl zavedené zázemí esperantské základny! Lze tak směle říci, že obětavý br. Sittauer stál vedle Robina u obnovené činnosti naší Čtyřky a nebýt jeho, běh událostí našeho oddílu by se možná vyvíjel pomalejším tempem za horších podmínek.

Nikdy na něj nezapomeneme – čest jeho památce!

(zapsal -ik-, foto zdroj: esperanto.cz)