Totální zkáza lesů na Třebíčsku

Původně jsem chtěl přinést krátký tip na nějakou pěknou výpravu v okolí Třebíče, kterou si můžete projít prakticky v každém ročním období – i coby vzpomínku na oblíbenou trasu, kterou jsme opakovaně podnikali se Čtyřkou. Jedním takovým celodenním putováním byla cesta z Krahulova přes Zadní horu na Sádek a přes Mikulovickou horu a Pekelný kopec zpět na naše sídliště do Třebíče. Jednalo se o polookružní trasu o délce do 20 km po turistických značkách vedoucích převážně hlubokými lesy, kde jste za celý den nepotkali živáčka. V zimním období jsme pak do lesů na "Pekelňák" s oblibou vyjížděli na běžkách.

Cestou pro nás instruktoři (především Pedál s Havranem) přichystali několik her. Například v lesích na Zadní hoře na Zámecké cestě, kde se říká "U chaloupky v horách" (přehazovaná s tenisáky přes střechu seníku), prolezli jsme i zarostlé příkopy hradu/zámku Sádek, podívali se i na jeho pěkné nádvoří (dnes vše uzavřeno, soukromé a tudíž nepřístupné), v Kojeticích v hospodě si dali horký čaj (to když byl studený podzim nebo časné jaro) anebo vychlazenou zonku (v létě). Sádecké vinice, ani pěkné zázemí u nich tehdy samozřejmě ještě neexistovaly, zato fungovala klasická stará hospoda dole ve vsi. V lomu na Mikulovické hoře pak táboření s ohněm a kuchtěním polívek a nějakých těch uzenin a další hry (například Alvaréz – chytání míče házeného z vrchu lomu dolů, anebo tradiční Zrádci-Vlajka). A později odpoledne se pak docházelo přes rozsáhlé polesí Pekelňáku k Třebíči, kdy jsme si střihli ještě krátký fotbálek na loukách "Na Rachtačkách" (poblíž prameniště Markovky). Kolem studánky pod Pekelňákem (poslední krátká zastávka na chladnou pramenitou vodu) jsme pak už mířili k domovu. Na vrchol Pekelného kopce se zpravidla už neodbočovalo – nebyl důvod, nic tam vlastně nebylo. I to plechové tee-pee se tam postavilo až později. Vyšli jsme z lesa, a to už jsme v dálce v pozdně odpoledním slunci viděli naše krásně nasvícené paneláky na okraji Domků. To byla 80. léta. I mnohem později jsme na tuto trasu samozřejmě vyráželi, byl to takový zaručený tip na pohodovou celodenní výpravu.

(obr.1: na výpravě kdesi pod Pekelňákem 13.6.1987)

Chtěl jsem si pro toto svoje doporučení mírně oživit několik cest a směrů za Pekelňákem a dále na Kání horu za Mastníkem – a vyrazil jsem proto pěšky jednu říjnovou sobotu r.2018 z Boroviny přes Stařeč a nad Mastník. S tím, že vyjdu až na polozapomenutou Kání horu a napojím se na cesty v polesí, kde se říká Na Rachtačkách na současné značené trasy, abych se přesvědčil, jak značení tady dnes vlastně vede.

Není bez zajímavosti, že někdy na přelomu 70. a 80. let byla v celém polesí Pekelňáku vybudována široká zpevněná lesní cesta, která obkružovala vrchol od Kracovic, odbočila z ní odbočka na Slavice a hlavní směr pokračoval na Mastník, kde v polesí Hájek vytvářela další oblouk a končila prakticky zničehonic na okraji lesa na dohled mikulovickému koupališti. Říkalo se dokonce, že komunikaci vybudovali vojáci pro polní úkryt a postavení techniky a raket – kdo ví... Tato široká svážnice byla později využita pro proznačení cyklotras, z minulosti tudy vedla již žlutá turistická značka přeznačená později na zelenou. Faktem ale je, že procházela nádherným hlubokým lesem, odbočovalo z ní mnoho odboček a člověk měl co dělat, aby v rozsáhlém polesí nezabloudil (pokud odbočil někam bokem). Čas od času na svazích Pekelňáku lesáci vykáceli holiny, to jak jednotlivé lesní oddělení dosáhly požadovaného věku a dřevo bylo potřeba odtěžit. Samotný vrchol utrpěl někdy v 90. letech vichřicí, snad zde vypukl i nějaký lesní požár. Vše se ale následně poctivě zalesňovalo, takže člověk měl postupem let možnost pozorovat, jak se čerstvě vysázené sazenice mají k světu a po 15-20 letech vytvářejí nový pěkný vzrostlý les. Někdy v roce 2014-15 na vrcholu přibyla i rozhledna, která sem sice zprvu nalákala spousty lidí, ale během dvou tří let nápor zase ustal a hluboké lesy na Pekelňáku si klidně mohly žít svým poklidným tichým životem.

Při svém putování jsem loukami došel až na okraj lesa Kání hory (570 m n.m.) a hned bylo jasné, že s lesem něco není v pořádku. V těchto místech jsou ale smíšené porosty, spíše listnáče – mezi nimi však poschlé smrky, spousta z nich popadaných. Na vrcholku jsou pak staletá dubiska, která zde snad ještě vydrží, protože dub je schopný čerpat vláhu z velkých hloubek a je odolný proti škůdcům. Otevírají se odtud pak pohledy na jih na protější okraje lesů řečených "Hájek" – člověka to hned uhodilo do očí: co je (vlastně byl) smrk, to je hnědošedé, jen mrtvé rahnáče bez jehličí! Napojil jsem se na cyklotrasu č. 26 a stáčel se po zmíněné široké lesní cestě směrem pod Pekelňák: všude obraz totální zkázy a zmaru! Procházím doslova mrtvými lesy, kde stojí už jen nekonečné řady seschlých hnědých rahen, ještě před nedávnem živých smrků. Veškeré jehličí, ještě nazelenalé, popadané dole pod kmeny, na vrcholcích odumřelých stromů jsou dokonce ještě trsy šišek! Smrt tam musela přijít velmi rychle, prakticky zřejmě během letních měsíců. Krásné smrčiny, které zde rostly téměř sto let, jsou nyní bez života, mrtvé a prakticky bezcenné. Několik parcel se lesákům už podařilo vytěžit: kulatina v obrovských haldách srovnaná vedle cest, kůra samozřejmě odpadaná, jelikož na vině je jak nezměrné sucho, tak i kůrovec. Tato dřevní hmota je prakticky neprodejná, snad jen na topení. Suchem jsou zasažené už i borovice, zhruba 1/3 je taky poschlých. Zatím odolávají jen nepočetné jedle a listnáče.

Další šok pak přichází u odbočky na Slavice. Donedávna tu byl rozcestník, který je nyní přesunutý k rozhledně a zelená TZT byla zhruba před 2 lety proznačena lesní pěšinou odtud na vrchol Pekelňáku. V tomto úseku až donedávna býval vzrostlý les, kde člověk musel pořád držet směr, aby neuhnul a nezabloudil v nepřehledných zalesněných svazích. A dnes? Totální holina s pokroucenými suchými zbytky pařezů, vše porostlé škaredou nahnědlou trávou. Rozhledna, ještě před časem ukrytá za stromy, se tyčí na obnaženém pahorku jako varovný prst. Z jejího ochozu lze pak přehlédnout mrtvá nahnědlá moře smrkových rahen celého polesí. I ty vzpomínané smrky, jimž byl před 20 lety osázen vrcholek v okolí tee-pee, a které se měly až donedávna tak čile k světu, jsou po smrti. Dále při cestě směrem ke kdysi mistrně ukryté lovecké chatě: zde je významná lokalita jedlí a mnoha mravenišť. Jedle snad vydrží, ale odumřelé kmeny smrků jsou všechny do jednoho už označeny varovným oranžovým puntíkem – všechno má jít k zemi! V severním polesí směrem k Terůvkám tomu není jinak: zkratka zelené značky přes mladý les vysázený zde po těžbě někdy před 10-15 lety prochází zahnědlým rahnáčem a stejně jako všude: na zemi záplava nedávno padlého jehličí.

Je jasné, že tyto kdysi krásné lesy se za našeho života už nikdy nenahradí a neobnoví. Pokud se přece jen podaří mrtvé kmeny smrků odtěžit (což bude trvat roky), z Pekelňáku a Kání hory budou jen holé pahorky bez zvěře a bez života, porostlé tou hnusnou hnědou trávou. Jen sem tam možná remízek smíšeného jedlo-listnatého lesíka. A jak jsem si všiml, ta samá situace je i na Zadní hoře, v okolí výčapského sedla směrem na Klučovskou horu, na Mikulovické hoře, z Pekelňáku jsou na severu vidět hnědé mrtvé komplexy okolo Dubinky a Čechtínského kopce.

Vše důsledek dlouhotrvajícího sucha, nevratného procesu zhruba od roku 2015. Oslabené smrky napadne kůrovec a jejich rychlé odumření je pak otázkou pár měsíců. V práci jsem si porovnával letecké snímky z léta roku 2017 – to byly lesy ještě zelené! Na příští sadě snímkování už bude jasně patrné, kolik tisíc hektarů lesů je na Třebíčsku totálně zničených. Jak mi řekl Bizi, náš znalec lesů, když jsem se s ním o této zkáze bavil: "Jsme bezesporu poslední generace, která zažila lesy v takové podobě, jak si je ještě donedávna pamatujeme. Už nikdy to nebude jako dřív!"

Je samozřejmě otázkou, jak tuto přírodní tragédii řešit... Lesáci jistě budou mít nějaké vize a plány, například jak skladbu lesů obměňovat, jaké odolnější druhy vysazovat atd. Je to samozřejmě běh na desítky let. Významným příspěvkem k obnově lesů s jinými druhy je i aktivita Honzy Burdy (člena Čtyřky), který prostřednictvím Rady dětí a mládeže Kraje Vysočina (Honza je předsedou) organizuje za spolupráce lesáků sběr žaludů pro výsadbu semenáčků dubů z pečlivě vybraných lokalit.

Původně měl být tento můj příspěvek pozvánkou na pěknou lesní výpravu v okolí Třebíče po stopách naší Čtyřky. Ale má cenu ještě chodit do mrtvých lesů bez života, které se postupně přemění v nehostinné větrné pláně a holé pahorky? Snad jen proto, aby si člověk uvědomil, o jaké bohatství vytvářené stovky let jsme během neuvěřitelně krátké doby přišli...

Takže místo optimistického doporučení pěkných zážitků v přírodě bohužel jen nostalgická vzpomínka a smutné varování: bude to jen a jen horší?

(obr. 2 a 3: současný stav na podzim r. 2018 - mrtvé smrčiny a zcela obnažený vrchol Pekelňáku s rozhlednou)

(-ik-)